Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English

Obsah

Eggenberkové

znak Jana Oldřicha knížete z Eggenberkaznak okněžněného hrabství Gradiškaznak Jana Antonína knížete z Eggenberka

Nejasné počátky rodu

Do dnešních dnů se, i přes horečné snahy mnohých badatelů, nepodařily spolehlivě objasnit prvopočátky rodu Eggenberků. Eggenberkové byli původně kupeckým rodem v Radkesburku (dnešním Ehrenhausenu), teprve později zbohatli a stali se důvěrníky císaře.

Prvním známým členem rodu byl Oldřich (Ulrich) z Eggenberka, který od roku 1422 zastával funkci nejvyššího městského sudí ve Štýrském Hradci. Poprvé je Oldřich písemně zmiňován v dokumentu datovaném do roku 1432 jako městský úředník ve Štýrském Hradci. Roku 1448 zemřel a jeho majetek byl rozdělen mezi jeho syny Jana a Baltazara. Jan založil linii Radkersburskou (později Ehrenhausenskou) a Baltazar hlavní linii ve Štýrském Hradci, která byla později rozšířena o linii v Augšpurku.

Po celý středověk mohli u královských dvorů sloužit pouze členové tradiční šlechty a takto získávat vliv a moc v zemi. Tento přísný společenský řád se však již na konci středověku začal měnit a příležitost k vzestupu se začala naskýtat členům všech společenských tříd. Tvrdá práce a osobní schopnosti, často v kombinaci s bezohledností, umožňovala lidem z "prostých poměrů" dosáhnout závratné kariéry. Jejich zkušenosti z ekonomické a administrativní oblasti se ukázaly jako klíčové - konec konců finanční potřeby vznešených dvorů pozdního středověku vzrůstaly. A Baltazar Eggenberk byl jedním z těchto nových nadějných mužů...

Eggenberský znakBaltazar z Eggenberka (?? - 1493) obdržel po smrti svého otce dostatečnou finanční hotovost a pokračoval v obchodu a peněžních transakcích, které vždy přinášely náležitý ekonomický výsledek. Císař Fridrich III., který často pobýval v Grazu, jmenoval Baltazara mincmistrem Grazu, Ljubljany a St. Veit an der Glan. Klíčová pozice hlavy císařského finančního systému dopomohla Baltazarovi, ačkoliv ne vždy legálně, nahromadit velké bohatství. Baltazar na císařův příkaz razil nekvalitní halířové mince (nechvalně proslulé "Schinderlings"), což vedlo k těžké inflaci a k prudké měnové devalvaci, která se rovnala státnímu bankrotu. Aby předešel obvinění, uprchl Baltazar se svým bohatstvím do Benátek. Po svém návratu do země byl císařem opět jmenován mincmistrem Grazu. Když už se zdálo, že přátelský vztah mezi císařem Fridrichem III.  a  Baltazarem nenávratně spěje ke svému konci, přešel Eggenberk do služeb uherského krále Matyáše Korvína, Fridrichova největšího protivníka. Matyáš jmenoval Baltazara "Oberkammergrafem", nejvyšším úředníkem maďarských mincovních oblastí a povýšil jej do šlechtického stavu. Nový eggenberský rodový erb tvořili tři havrani držící korunku (erbovní znamení může být spojováno s osobností Matyáše Korvína - corvus v latině znamená havran). I přes tento svůj bleskurychlý kariérní postup, strávil Baltazar  z  Eggenberka své poslední dny v žaláři hradu Grazu. Důvody jeho uvěznění, stejně tak i okolnosti vedoucí k jeho smrti v roce 1493, nejsou dodnes objasněny. 

Po Baltazarově smrti zažívají generace Eggenberků 16. století ústup ze slávy a působí jako měšťané a obchodníci ve Štýrském Hradci a Jižním Štýrsku, nepřekračujíc hranice své společenské třídy či vstupujíc do veřejné sféry.

 

Augšpurská rodová linie

Baltazarův syn z prvního manželství s Redegundou Seidennater (+ před r. 1480), Kryštof z Eggenberka (+1520), odešel ze Štýrského Hradce společně se svou mladší sestrou Radegundou (+ po r. 1508) do Augšpurku. Důvodem byly příznivější podmínky pro podnikáníi a snaha vyhnout se případnému mocenskému soupeření s Baltazarovými potomky z druhého manželství s Barbarou z Painu (+1518), kteří reprezentovali hlavní rodovou linii ve Štýrském Hradci. Augšpurská rodová linie vymřela v 17. století.

 

Ehrenhausenská rodová linie

císařský generál Ruprecht z EggenberguJan z Eggenberka (+1481), bratr Baltazara z Eggenberka, který setrval v Radkersburgu, byl zakladatelem rodové linie ehrenhausenské.

Významnou osobností Ehrenhausenské eggenberské rodové linie byl  Janův syn Ruprecht z Eggenberka (1546 - 1611). Ruprecht se na rozdíl od svého otce, který byl úspěšným obchodníkem, od mládí věnoval kariéře vojenské. Roku 1572 sloužil v hodnosti kapitána u španělské armády v Nizozemí pod velením slavného generála Alexandra Farnese, vévody z Parmy a Piacenzy. Ruprecht těžil ze zkušeností nabytých ve španělských službách... Rakouský arcivévoda Karel II. jej jmenoval do svého poradního sboru a učinil jej kapitánem hradní stráže v Grazu. Na počátku roku 1592, v důsledku rostoucí hrozby turecké expanze, byl jmenován velitelem protiturecké chorvatské obrany. Dne 22. června roku 1593 došlo k bitvě u Suisaku, v níž Chorvaté poprvé ve významném vojenském střetnutí odrazili turecký útok a sami přešli do vítězného protiútoku. Bitva znamenala průlom v dosavadním vývoji tureckých výbojů - Turci ztratili svůj dosavadní nimbus neporazitelnosti. Roku 1594 byl Ruprecht jmenován velitelem rakouské armády, rozložené podél hranice Osmanské říše s dnešním Chorvatskem a v témže roce dobyl tureckou pevnost Petrinia. Jako hrdina tureckých válek byl roku 1596 povýšen do hodnosti plukovníka (Feld-Obrist) a o rok později do hodnosti generála (Feld-Obrist-Feldzeugmeister). Na sklonku svého života byl za vynikající vojenskou službu povýšen do baronského stavu. Baron Ruprecht odešel do výslužby v roce 1606 a přesídlil do Grazu, kde roku 1611 zemřel.

Mauzoleum barona Ruprechta z Eggenbergu na Schlossbergu v EhrenhausenuVe své poslední vůli z roku 1609 stanovil, že chce být po své smrti pohřben v mauzoleu na Schlossbergu v Ehrenhausenu. V roce 1693, v souladu s posledním přáním, byl pochován v soukromém mauzoleu. Ruprecht navíc ve své závěti stanovil, že v jeho mausoleu mohou být pohřbeni pouze mužští příslušníci rodu katolického vyznání, kteří dosáhnou minimálně hodnosti generála.

Po smrti barona Ruprechta z Eggenberka se stal dědicem majetků ehrenhausenské rodové linie jeho synovec svobodný pán Wolf z Eggenberka (? - 1615). Wolf si v mládí zvolil kariéru vojenskou a stejně jako jeho strýc Ruprecht se i Wolf stal v hodnosti generála (General-Obrist, druhá nejvyšší vojenská hodnost po polním maršálovi) velitelem rakouské armády, rozložené podél hranice Osmanské říše s dnešním Chorvatskem. Zemřel v roce 1615 v pevnosti Karlstadt a pohřben byl vedle svého strýce Ruprechta v mausoleu v Ehrenhausenu. 

Ruprecht byl bezesporu významnou osobností eggenberské rodiny, jehož vítěztví v bojích proti Turkům vedla ke společenskému vzestupu celé rodiny a její povýšení do baronského stavu, avšak svého mocenského vrcholu rodina dosáhla až skrze osobu Ruprechtova mladšího bratrance Jana Oldřicha z Eggenberka, který byl příslušníkem hlavní eggenberské rodové linie ze Štýrského Hradce. 

 

Hlavní eggenberská rodová linie na vrcholu moci

Jan Oldřich I. z EggenbergaVrcholným představitelem eggenberského rodu byl Jan Oldřich z Eggenberka (1568 - 1634). Jan Oldřich se narodil v červnu 1568 v Grazu v protestantské rodině. O jeho mládí však nevíme téměř nic... V roce 1583 odcestoval do Tubingenu. Zde studoval renomovanou protestantskou univerzitu Tubinger Stift, kde dosáhl svého hlubokého vzdělání. Po dokončení studia absolvoval kavalírskou cestu po Nizozemí, Španělsku a Itálii. Po smrti svého otce v roce 1594 se navrátil do Grazu, aby se ujal správy rodového majetku. Brzy poté započal svou diplomatickou kariéru u dvora arcivévody Ferdinanda v Grazu. Avšak dříve než-li mohl ke dvoru nastoupit, musel konvertovat ke katolicismu a začít podporovat direktivní politiku svého pána. Ačkoliv byl Eggenberk o deset let starší než arcivévoda, stal se brzy jeho nejbližším přítelem a důvěrníkem. Arcivévoda Ferdinand byl v roce 1619 zvolen císařem Svaté říše římské národa německého a Eggenberk se stal předsedou tajné rady a císařovým vrchním komořím. Jan Oldřich se tak stal jedním z nejvlivnějších a nejmocnějších státníků období Třicetileté války - Eggenberk je společně s kardinálem Richelieu považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejmocnějších státníků a diplomatů 17. století. Říká se, že v letech 1619 - 1634, Ferdinand II. nikdy neučinil politické rozhodnutí bez porady se svým přítelem Janem Oldřichem, který mu byl oddán po celou tuto neklidnou dobu a také po zbytek života. Eggenberk měl na svého císaře veliký vliv, a proto se mu přezdívalo "neomezený pán císařovy vůle". Vděčný císař ocenil svého loajálního rádce udělením nejvyšších vyznamenání, hodností a úřadů. V roce 1598 získal titul barona, v roce 1620 byl vyznamenán řádem Zlatého rouna, v roce 1623 byl povýšen do knížecího stavu a v roce 1628 obdržel titul vévody krumlovského. Vrcholu své politické kariéry dosáhl v roce 1625, kdy byl jmenován místodržícím (falckrabím) středního Rakouska (Štýrska, Korutan a Kraňska), kde "ve jménu císaře" vládl absolutní mocí politickou, vojenskou i zákonodárnou. Byl jediným místodržícím, kterému se dostalo takové pocty, a který zastával takovou pozici. Jako císařský ministr uspěl ve vedení svého pána Zámek Eggenberg v Rakousku - památka UNESCOna trůnu. Aktivně se podílel na potlačení českého stavovského povstání a následné rekatolizaci českých zemí a stal se jedním z hlavních strůjců absolutistického habsburského státu. V průběhu 20. a 30. let 17. století podstatně rozšířil rodové majetky. Jan Oldřich zahájil nákladnou přestavbu starého zámku Eggemberg v honosnou barokní rezidenci, která by odpovídala jeho společenskému postavení, avšak v říjnu 1634 zemřel na těžkou dnu a dokončení rezidenčního sídla se nedočkal.

Jan Antonín I. z EggenbergaJediný syn a dědic Jana Oldřicha, kníže Jan Antonín I. z Eggenberka (1610 - 1649), vystudoval Jezuitskou univerzitu v Grazu (Štýrském Hradci). Po své kavalírské cestě po Evropě se v roce 1632 vrátil do Štýrského Hradce, kde pokračoval v přestavbách rodové rezidence. Jaho oblíbenými sídly však i nadále zůstávaly městský palác v Sackstrasse ve Štýrském Hradci a zámecká rezidence v Českém Krumlově. V mladém věku byl Jan Antonín pro svou inteligenci, jazykové schopnosti a společenské chování považován za ztělesnění mladého grandseigneura a ideálního dvořana. V roce 1637 pověřil císař Ferdinand III. Habsburský Jana Antonína prvním důležitým diplomatickým úkolem, který rovněž představoval vítanou příležitost vystoupit ze stínu známého otce. Po roce příprav jej diplomatická mise zavedla ke Svaté stolici do Říma, kde kníže Eggenberk oficiálně oznámil papeži Urbanu VIII.  volbu nového římského císaře Ferdinanda III. Po krátkém vyjednávání tuto misi úspěšně dokončil a vrátil se zpět do Vídně. Jan Antonín si také splnil svůj největší sen, jímž bylo získání titulu Říšského knížete, který jej opravňoval zasedat v Říšském sněmu. V roce 1647 s císařovým svolením zakoupil panství Gradiška s městem Aquilea, což znamenalo, že Eggenberk nyní nevlastnil majetek pouze v Habsburských zemích, ale také v císařství, a proto mohl přijmout své místo v Knížecí lavici v Říšském sněmu. Jan Antonín zemřel náhle v březnu 1649 a svého uvedení do domu Říšského sněmu v Ratisbonu se nedočkal. 

 

Soumrak vlády knížat z Eggenberka

Jan Kristián I. z EggenberguPo nenadálé a předčasné smrti Jana Antonína I.  získala vdova hraběnka Anna Marie, markraběnka Brandeburg-Bayreuth, poručnictví nad svými dvěma dětmi, Janem Kristiánem (1641 - 1710) a Janem Seyfriedem (1644 - 1713) a správou jejich panství. Poprvé v historii se zdálo pokračování rodu zajištěno více než kdykoliv přetím, neboť se v rodině narodili dva synové v jedné generaci. Po dokončení studií na univerzitě v Gracu podstoupili oba bratři "Velkou cestu" kolem celé Evropy. Vážné spory vyvstaly až poté, co oba bratři dospěli. Jan Antonín nezanechal rodině žádnou platnou poslední vůli či závěť oba synové začali dohadovat o rozdělení panství, což vyústilo v mnohaleté dědické spory. Bratři se však nakonec přece jen dohodli, a to na rozdělení panství rovným dílem. Starší Jan Kristián ískal panství na území Království českého, zatímco mladší Jan Seyfried souhlasil s převzetím panství ve vnitřních Rakousích s novým rezidenčním sídlem v Grazu. Panství Gradiška zůstala i nadále ve vlastnictví obou bratrů.

Jan Seyfried z EggenberguJan Seyfried se v období své vlády soustředil na dokončení rodového paláce v Grazu - vznikly přepychové reprezentační interiéry, jejichž stropy zdobilo na 600 stropních maleb, vybavené luxusními a a propracovanými kusy nábytku a založeny byly první barokní zahrady Eggenberského paláce. Roku 1678 najal malíře Hanse Adama Weissenkirchere, který dokončil výmalbu Hlavní síně a jenž v letech 1684 - 1685 vymaloval proslulý sál zvaný Planetárium. Kníže Jan Seyfried se tím zasloužil o dovršení barokní fáze výstavby zámku, která je dnes považována za poklad rakouského kulturního dědictví. Největším úkolem, kterého se kníže Jan Seyfried zhostil, byla úloha hostitele nevěsty císaře Leopolda I. v roce 1673. Eggenberk nešetřil penězi, aby vhodně přijal císařskou svatební společnost. Eggenberk rovněž proslul jako velkorysý mecenáš umění a šlechtic blízký císařskému dvoru, pročež se mu roku 1697 dostalo pocty jmenováním rytíře Řádu zlatého rouna. Jan Seyfried nezdědil finanční a obchodní talent po svých předcích, vždyť již po několika málo desetiletích vlády dovedl svá panství na pokraj bankrotu. Od bankrotu jej zachránil odprodej několika panství a jeho blízké vztahy s císařem a jeho rodinou. Teprve smrt jeho bratra Jana Kristiána I. znamenala konec jeho finanční tísně. Jan Kristián zemřel v roce 1710, z jeho manželství s Marií Ernestinou z Eggenberka Marie Ernestina kněžna z Eggenbergnevzešel žádný potomek, a proto v okamžiku jeho smrti přešly veškeré jím držené tituly na Jana Seyfrieda. Kněžna-vdova Marie Ernestina převzala manželův majetek v jižních Čechách, avšak pod podmínkou, že po její smrti přejde krumlovské panství na představitele štýrské větve Eggenberků, tedy na Jana Seyfrieda nebo jeho potomky. Jan Seyfried se tak nakrátko stal hlavou rodu a v budoucnu se v rámci jeho rodové linie měla opětovně sjednotit veškerá eggenberská panství. Kníže Jan Seyfried však skonal velmi záhy, zemřel roku 1713 ve Waldsteinském paláci u Štýrského Hradce. Jeho ostatky byly následně pochovány do rodové hrobky v Minoritském klášteře ve Štýrském Hradci. 

Adam František Karel Eusebius kníže ze SchwarzenberguAčkoliv se díky existenci mužských následníků zdálo pokračování eggenberského rodu zabezpečeno, rodinná tragédie pokračovala. Seyfriedův syn Jan Antonín II. náhle zemřel v roce 1716 a poslední kníže z Eggenberka Jan Kristián II., syn Jana Antonína II. a vnuk Seyfriedův, umírá ve věku pouhých 13 let v roce 1717. Smrtí Jana Kristiána II. vymírá mužská linie eggenberského rodu, což mělo za následek postupný rozpad rozsáhlého eggenberského panství. Roku 1719, po smrti vdovy po Janu Kristiánovi I. z Eggenberku kněžny Marie Ernestiny, přešla česká panství na kněžnina synovce knížeteAdama Františka Karla Eusebia ze Schwarzenberka, který v jižních Čechách založil tzv. Schwarzenberské dominium. Okněžněné hrabství Gradiška se smrtí všech mužských členů rodu navrátilo zpět do rukou Habsburků a na panstvích ve Štýrsku se vlády ujaly vnučky Jana Seyfrieda Marie Eleonora a Marie Terezie z Eggenberka.

 

Herbersteinové v Eggenbergu

Marie Eleonora kněžna z EggenberguObě sestry zesnulého knížete Jana Kristiána II. z Eggenberka, Marie Eleonora a Marie Terezie, se v roce 1719 provdaly za hrabata z Leslie. V roce 1754, po smrti jejich matky, došlo mezi sestrami k dohodě o rozdělení eggenberských panství. Marie Eleonora dostala panství Eggenberg, městský palác v Gracu a Oberradkersburk, zatímco mladší sestra Marie Terezie získala panství Strass a Ehrenhausen. Marie Eleonora dvakrát ovdověla a ve věku 46 let se potřetí provdala za Jana Leopolda hraběte Herbersteina (1712 - 1789) v roce 1740. Marie Eleonora, poslední kněžna z Eggenberka, a její mladý manžel Jan Leopold hrabě Herberstein se zasadili o rozsáhlé restaurování a přestavby Paláce a městského paláce, které započaly v roce 1754. Při přestavbách bylo tzv. Krásné patro (Bel Étage) v Eggenbergu přebudováno v rokokovém stylu poloviny 18. století, jehož podoba se dochovala téměř nedotčena dalšími stavebními úpravami. Zámecké zahrady byly upraveny v tehdy módním francouzském stylu. Po těchto rozsáhlých renovacích se uskutečnila další císařská návštěva - u příležitosti cesty Františka Štěpána a Marie Terezie do Innsbrucku, která ovlivnila slavnostní otevření zámecké rezidence a zahrad v roce 1765. Marie Eleonora zemřela, ve věku 80 let, v září roku 1774 v Grazu a její manžel se stal univerzálním dědicem všech jejích panství. Poslední nositelka rodového jména Eggenberk, její mladší sestra Marie Terezie, zemřela o dva měsíce později a tak se naplnil čas nejznámnější štýrské rodiny...

Johan Leopold hrabě z HerbersteinuJan Leopold hrabě Herberstein, manžel Marie Eleonory z Eggenberka, zemřel roku 1789. Během této doby se uskutečnily poslední stavební úpravy Eggenberského paláce. Manželský pár Jan Leopold a Marie Eleonora zemřel bez potomků, a proto Eggenberský palác přešel do vlastnictví hlavní rodové větve Herbersteinů, jejíž hlavní rezidenční sídlo se nacházelo ve Slezsku - na panství Grafenort (Goržanow), na jihu Polska. V roce 1810 patřil Eggenberský palác hraběti Janu Hieronymu z Herbersteina a jeho manželce Henriettě.  V 19. století byl palác obýván pouze pár týdnů v roce. Jan Hieronymus, jako kosmopolita a milovník umění, jež se dle tehdejší módy používání francouzských jmen v aristokratických kruzích nazýval "Jerome", neplánoval žádné stavební úpravy paláce. Hrabě si plně uvědomoval hodnotu domu a jeho znak hrabat z Herbersteinuvybavení. Vybraní hosté mohli na požádání navštívit palác jako "národní památku" a byli provedeni kastelánem. Jerome hrabě Herberstein byl vášnivým milovníkem zahradničení, a proto nechal stávající barokní zahradu Eggenberského paláce přebudovat v duchu tehdy módních anglických parků. Jeho syn, Jan Jindřich hrabě Herberstein (1804 - 1881), Eggenberský palác pravidelně užíval, avšak ani on palác stavebně neupravoval. Jeho zásahy byly striktně omezeny na zahradu Eggenberského paláce. Pokoje v "Bel Étage" v Eggenberském paláci tak zůstaly téměř kompletně zachovány až do roku 1939, kdy byl Palác odprodán provincii Štýrsko.     

 

Zdroj:

cs.wikipedia.org/wiki/Eggenberkov%C3%A9

http://en.wikipedia.org/wiki/House_of_Eggenberg

en.wikipedia.org/wiki/Ruprecht_von_Eggenberg

chorvatsko.infonacesty.cz/historie